Ostrov věčného jara

Kápni božskou, proč zase prcháš...

Jakmile u nás definitivně zalomíte hůl nad chybějící sněhovou nadílkou, může to být signálem odcestovat někam za teplem jižní polokoule. Očima zapáleného přírodovědce to chápejme jako chytlavou záminku zastavět pracovní stůl čerstvými úlovky ještě dříve, než vypukne odběrová sezóna v našich zeměpisných šířkách. Těch se prostě nejde nabažit.

Letos mě takto navedl kamarád při jeho návratu z vyprahlé Fuerteventury, sopečného ostrova vzdáleného necelých sto mil od Maroka. Odtamtud mi přivezl oblíbené zvířátko – velikou hrotnatku, jak zní v překladu latinské jméno korýše Daphnia magna. Jde o mimořádně přizpůsobivý druh, kterého bychom bez nadsázky hledali téměř kdekoli, kde podmínky ještě dovolují tomuto korýši se úspěšně množit a růst. Nepronikl snad jedině na území Antarktidy a neosvojil si život ve slané vodě. Jinými slovy hovoříme o kosmopolitovi, který se usadil na obou březích Atlantiku.

Mezi nimi zabírá chladný oceán tisíce kilometrů převážně mořské pustiny. Přitom se jen naskok přes moře rozprostírá podél západního pobřeží Evropy a Afriky rozmanité souostroví Makaronésie. Pro zcestovalého korýše přeci brnkačka. Zřejmě ano, ale jakoby opomněl svůj pobyt řádně ohlásit. Jednoduše sem nevkročilo dostatek korýšologů, kteří by se na těchto ostrovech po druhu dostatečně poptávali. Banální prohřešek, který si zaslouží napravit – a na obhájení cesty vstříc jedněm z těchto ostrovů si s tímto vystačím!

Po vzoru nadšeného kamaráda dosedám na Kanárské ostrovy, kde zemský plášť ještě nedávno ronil po souši rozžhavené magma. To z naší kotliny neznáme už několik milionů let. Co mě však doopravdy trápilo, nevycházelo ze samotných sopek, ale z krajiny, kterou po sobě erupce zanechaly. Trvalo mi pouhých sedm dní se uštvat strmými výchozy. Platí to rovněž pro říční koryta zahloubená v hluboké kaňony, kde znamenalo každé podklouznutí nezapomenutelné objetí od místní pichlavé flóry. Posbíral jsem si tedy pár modřin a možná se umazal od jedovatého mléka pryšcovitých rostlin. Hlavně jsem však ověřil každý záhyb svého těla – nejvíce z nich pocitově brázdy koncového mozku (konkrétně jeho vizuálního i emočního centra). Jednoduše jsem si mákl, ale učarovalo mi to zároveň. Ještě aby ne, když si tu matička příroda pro louže vybrala zatraceně fotogenická místa. Jen se podívejte!

Domů jsem si jinak dovezl celkem četné úlovky místních korýšů. Mezi nimi i několik zkumavek s hrotnatkami, čímž si odškrtávám úspěšnou výpravu. Od příletu už ovšem uplynul nějaký pátek a já myšlenkami kroužím okolo sepisování připravovaného článku, za nímž podle nás stojí pěkný příběh. Kousek po kousku jej oživujeme slovy řádků a obrazovými podklady o zvláštnostech týkajících se dědičné informace nasbíraných populací. Konečně si tak můžeme být docela jistí, zda se na ostrovy dostali tito korýši v žaludcích ptáků přelétajících z blízkého Maroka, či pocházejí odjinud.