Za oponou mikrofonu

Znáte to, některé věci nepřicházejí zrovna vhod. Tentokrát ale musím říct, že mi špatná souhra s načasováním vůbec neuškodila. Šlo o jedno odpoledne, kdy jsme se vydali natáčet do proslulé Amatérské jeskyně. Plánovaný příjezd do Moravského krasu jsme sotva stíhali, a když jsme parkovali, stihl nám ještě přes handsfree zavolat Adam, můj školitel. Na úplném sklonku hovoru zmínil, že z rozhlasového pořadu Laboratoř, kam si ho pozvali, vypadl student, a z toho se vyklubala jednoznačná nabídka: mohl bych ho zastoupit já.

Zdráhal jsem se na to rovnou kývnout. Na výstup v něčem takovém jsem si pořád nepřipadal dostatečně vyzrálý. Mírně zaskočen jsem tedy alespoň přikývl, že se jim zkusím do redakce ozvat.

Upřímně, to jsem ale zavčasu nestihl. V jeskyni signál nejde – na to není třeba být zběhlým jeskyňářem – a my se uvnitř pořádně zdrželi. Nezbylo mi než jim zavolat večer. To už se ale dozvídám, že se mnou předběžně počítají. V mé hlavě to zaznělo trochu jako ortel. Na druhou stranu, příležitostem se má jít naproti.

O dva dny později už sedíme ve studiu u kulatého stolu, obklopeni mikrofony. Hned poté, co jsme coby tři pozvaní hosté dopovídali, se raduji, že jsem se nepodvolil trémě. Vyprávění jsem si skvěle užíval a mám pocit, že je to z rozhovoru cítit. Vnímáte to též?